Soňa LechnerováA jak to vidím já?
Umělecký portrét, stejně jako umění samotné vnímáme každý zcela individuálně. Pro mne takový portrét musí splňovat čistotu obrazu bez rušivých elementů, a pohlcující pohled do tváře. V hlavní roli oči daného člověka, ale to nemusí být podmínkou… I zavřené oči na portrétu vypadají skvěle a hlavně tajuplně.
Hodně mne baví blízké portréty, kdy vnímáte jen oči, rty, rysy, tvář… Okolí není znatelné, vidíte jen tu danou osobu na snímku před vámi a přemýšlíte. Čím to je, že někteří lidé vypadají na fotografiích tak magneticky?
Velmi působivé jsou také portréty s takzvanými průhledy. Fotograf zachytí tvář člověka třeba přes rozvětvené bodláčí, nebo přes větve stromů či květiny… Takový portrét získává další rozměr a hloubku…
Umění je v tom, zachytit člověka tak, aby portrét byl poutavý, vášnivý, emoce vzbuzující, vypovídající… Vyobrazení dané osoby může vypovídat o jejím řemesle, zálibě, vášni či závislosti.
Portrét jako takový je pro mnohé z nás lákavý, snažíme se číst z očí, z tváře a podvědomě člověka na snímku hodnotíme. Jaký asi je? Jak na nás působí? Inspirujeme se a jsme fascinováni…
Tak takhle ve zkratce vnímám umělecký portrét. Lidé kolem mne mě inspirují svou různorodostí, tím, jak čas a život vepisuje další a další kapitoly života do jejich tváří… A každá ta tvář má své specifické kouzlo…
